Den 9. 10 a 11. Hanoi a rýžové pole na Sapě

29V nočním autobuse jsme strávili zhruba 14 hodin. Pokud cestujete baťůžkářským stylem, vřele tento způsob přepravy doporučujeme. Jedná se o nejlevnější možnost přepravy a když jedete přes noc, tak ušetříte i za hotel nebo hostel, protože v autobusu jsou lůžka na spaní. Probudili jsme se ráno a já měl velkou radost, přijeli jsme do Ha Noje! Rodné město, známé ulice a tradiční troubení skútrů.

Jako první úkol jsme měli vyrazit k mé tetě v centru Hanoje. Její dům se totiž stal našim útočištěm. Nechali jsme si tu krosny a do malého batohu jsme si rovnou nachystali věci na Sapu. Já jsem měl ráno naplánované zařizování a lítaní po úřadech, tak jsem si hned půjčil skútr od tety a vyrazil. Zbytek pod vedením Dung se vydali do „Phố cổ“ volně přeloženo staré čtvrti. Máme pro tohle místo označení „Hà Nội 36 phố phường“ což je 36 ulic v Hanoi. Názvy ulic byly pojmenovány podle toho, co tam prodávaly. Hàng Bạc – ulice plná obchodů se stříbrem, Hàng Cân – ulice, kde se prodávali váhy,  Hàng Chiếu – ulice s bambusovými nebo slaměnými rohožky, Thuốc Bắc – ulice s asijskými léčivými bylinkami atd.

V současnoti se sortiment zboží některých ulic změnily, ale jsou stále ulice, které si zachovávají svou tradici. Kolem oběda jsem se připojil k naší česko-vietnamské partě a spolu jsme prošli některé ulice a tržnici. K obědu jsme měli Bún Chả a Nộm bò khô, ukázal jsem přátelům místní fenomén „Trà Chanh Nhà Thờ“ což je popíjení ledového čaje před Katedrálou svatého Josefa. Na večer se tu sejdou stovky lidí, popíjení čaj a jedí slunečnicová semínka na nízkých židličkách. Ledový čaj bylo přesně to, co jsme potřebovali v tomhle vedru. Pak jsme se přesunuli do Cong Caphe hned na rohu. Honza se nechal ostříhat na ulici, ale svůj plnovous si nechal, měl z břitvy strach. Večer jsme šli na jídlo s mou kamarádkou, přes kterou domlouvám všechny tyto cesty. Nebýt jí, tak by to bylo o dost dražší a ještě s nejistou kvalitou. Po večeři a dezertech jsme opět vyrazili k autobusu a vyrazili na Sapu.

23Cesta autobusem na Sapu je oproti vlaku o 3 hodiny rychlejší. Na Sapu jsme přijeli ve 3 ráno a proto jsme museli od 3. hodiny do 5. hodiny čekat, než nás vypustili ven. To ale nevadilo, spali jsme. Vlakem by to asi bylo pohodlnější, ale díky této variantě jsme ušetřili víc než dvojnásobek.

Město Sapa se nachází na severu Vietnamu, blízko Čínských hranic. Za posledních pár let se toho změnilo hodně, přibyly nové restaurace, obchody, kavárny, luxusní hotely, sportovní hřiště. Restaurace a hotely nabízí pěkné výhledy na terasové rýžové pole, prostě něco pro turisty.

32Tradiční život místních tady ale nehledejte. Abychom zažili autentickou Sapu, vydali jsme se s naší průvodkyní z kmene H’Mong na 10ti kilometrovou cestu do dalších vesniček a na rýžové políčka. Naše průvodkyně uměla dobře anglicky, vietnamsky a samozřejmě i její rodný jazyk, kterým my Vietnamci nerozumíme.

Vietnam má dohromady 54 kmenů a každý z nich má svůj vlastní jazyk. Většina Vietnamců, se kterými jste měli možnost se potkat, včetně nás, patříme do kmene Kinh a mluvíme nejrozšířenější Vietnamštinou. Na Sapě jsme se setkávali hned se dvěma kmeny. Ženy jednoho kmene se vyznačovaly především výraznými pokrývkami hlavy. Zvláštně uvázané červené šátky na hlavě upoutávaly pozornost a dávali najevo, že patří ke kmeni Red H’Mong. Ženy a dívky, které byly vdané, měly navíc vyholené vlasy kolem čela a spánků. Ženy druhého kmene – Black H‘Mong byly výraznější svým oděvem. Měli na sobě tmavé šaty až kolenům, dlouhé rukávy s pruhem výrazných ornamentů. Tyto ženy si více potrpí na klenotech jako jsou náhrdelníky, náramky a náušnice, které nejen ve velkém nosily, ale i prodávaly. Dnešní cestu nás ještě doprovázely dvě starší ženy, které se nám pokoušeli po obědě prodat nějaké suvenýry, šátky, náramky, taštičky a další takové věci. Přijeli jsme zrovna do období dešťů a pláštěnky se hodily.

27V tomto období jsme mohli vidět místní sázet rýži do kaskádovitých políčků. Sapa nám tím pádem ještě neukázala celou svou krásu, ale i tak úžas z naší strany je nepopsatelný. Na konci září rýže dozrává a políčka mění barvu ze sytě zelené do zlatých odstínů. Cestou k naši vesnici Tả Phìn, kde budeme přespávat u místních lidí, jsme zažili kluzké hliněné cesty, kopce, bambusový les, plantáže artyčoků, kukuřičné pole, buvoly a vietnamská prasátka. Utahaní po výšlapu jsme dorazili k našemu „hotelu“. Je to dřevěný dům zasazený na vrcholu kopce s výhledem na údolí. Dům byl rozšířen o přední část, který sloužil turistům. V zadní části domu byla prostorná kuchyně a obývací část sloužila paní domácí a její rodině. Podlaha byla převážně z udusané hlíny a nosnými konstrukcemi domu byly silné opracované trámy. Šokující byl záchod a sprcha.

Záchod i sprcha splňovali evropský standard! Měli na zemi a na zdi kachličky, splachující záchod i sprchový kout s teplou vodou a dvě kádě na bylinné koupel! Horkou bylinnou koupel jsme si nemohli nechat ujít, ale každý z toho máme jiný vzpomínky 😀 My jako kuchaři jsme se vrhli do kuchyně pomoc hostitelce připravit večeři. Po celou dobu cestování nikdo z nás neměl Nem rán a na místě, kde to vůbec nečekáte je dostanete. Co nás překvapilo ještě více byly evropské palačinky s medem na snídani, ale to předbíhám, zpátky k večeři. Jídlo se vařilo a smažilo na slámovém sporáku, ale rýže se uvařila v moderním elektrickém rýžovaru. Všeho bylo dost a ochutnali jsme si i místní pálenku, ale ta nám moc nejela. Večer jsme měl každý svou postel s měkkou matrací a sítí, která nás oddělovala od hladových komárů. Já čekal, že na vesnici mimo civilizaci dostaneme postel se dřevěným roštem překrytým rohožkou z bambusu. V noci pršelo, byl příjemný chládek, tak se nám spalo suprově. Předchozí noci v hotelech jsme musel absolvovat s klimatizací.

26Bohužel pršelo i druhý den a nikomu se nechtělo brodit v blátě. Odpískali jsme treking a zavolali jsme si taxi, které nás vzalo do města. Ve městě jsme si s naší průvodkyní dali jídlo, věnovali jsme jí pár peněz navíc a rozloučili se s ní. Díky mojí kamarádce jsme si přehodili spoj autobusu a jeli jsme zpět do Ha Noie o 6 hodin dřív. Před odjezdem si kamarádi stihli koupit 3 bundy, 2 kalhoty, 2 trička a stále si říkali, že si nekoupili více věcí.

Do Hanoje jsme nejeli spacím autobusem, ale Sapa Expresem. Byl to pěkný autobus, kde byly širší a pohodlnější sedačky než ty v economy class v letadle. Fakt byli pohodlné a do Hanoje jsme se taky dostali expresně. Po příjezdu jsme si vyměnili oblečení na cestu do Ha Long a rozdělili jsme se. Já zůstal u tety a Dung s Míšou a Honzou šli na hotel do starého centra Hanoje. Ubytovali se v „Phố tây balo“. Ulice pro baťůžkáře v hlavním městě se jmenuje Tạ Hiện, Mã Mây, Lương Ngọc Quyến. Míša si dala před noclehem tradičně Chè.

Co na to říkáte?